Město Matera je 7000 let staré a je tak jedním z nejstarších měst nejen v Evropě, ale dokonce na světě. Žila v něm chudina, která tesala svá obydlí do skály. Tato chudinská čtvrť se jmuje Sassi a zajímavostí je, že ještě někdy kolem roku 1986 byla obydlená. Šlo o jedno z nejchudších měst v Itálii. Od roku 1993 je Sassi zapsaná do knihy světového dědictví UNESCO. Dnes je obtížné představit si špínu a bídu, která zde dříve existovala. Psal o ní Carlo Levi a připodobnil ji k Dantově Peklu. Obyvatelé Sassi byli zužování nemocemi a děti, zavšivené a vyhublé na kost, s nafouklumi bříšky a pokryté strupy, trpěly malárií a žebraly ne o mince, ale o lék chinin. Pokud chcete obě části Sassi projít (Sasso Caveoso, Sasso Barisano), využijte vyhlídkovou trasu pro turisty Strada Panoramica dei Sassi. Pokud ale chcete zažít neobvyklosti jako jsou kostely ve skále, musíte z turistické stezky odbočit. Zajímavostí je také fasáda kostela Chiesa del Purgatorio, která je hrůzostrašně ozdobená lebkami. Ve městě je také muzeum Salvadora Dalího (12 euro) a po městě je rozmístěno 5 jeho soch.
Detaily o Sassi: V novější části Matery se návštěvníci mohou cítit jako v každém jiném italském městě. Bulváry lemují velké domy a paláce, kostely jsou vystavěny v různých slozích od románského po baroko. Měl jsem tu možnost navštívit původní obydlí Casa Grotta di Vico Solitario, ve kterém žila jedenáctičlenná rodina spolu s koněm, prasetem a slepicemi. Veškerý prostor byl maximální využitý, takže vedle postele byla stáj a mladší děti spaly v šuplících atd. O teplé vodě či elektrickém proudu si mohli nechat zdát. Zkrátka něco, co si v dnešní době dokáže málokdo představit. Právě kvůli tomuto jeskynnímu stylu života byla Matera považována za ostudu Itálie. Po druhé světové válce se kvůli katastrofální hygienické situaci ve skalních ghettech začaly šířit vážné choroby a infekce. Dětská úmrtnost byla tenkrát více než alarmující, přičemž přesahovala hranici dokonce 50%. Tím italské vládě došla trpělivost a premiér Alcide De Gaperi nechal polovinu obyvatel (cca 15 000) vystěhovat přes kopec do novější městské čtvrti. Pojďme se ale ještě na chvíli podívat ještě více do minulosti: Sopečný skalnatý terén nad hlubokým a strmým kaňonem řeky Graviny, plný jeskyní coby přirozených útočišť, obsadil člověk už v paleolitu před devíti tisíci lety. Po lovcích a sběračích z období neolitu tu žili zemědělci, což vedlo k odlesnění okolní krajiny a problémům se zásobováním vodou. V době bronzové a železné už lidé používali kovové nástroje a mohli si tak skalnaté prostředí přizpůsobovat. V měkké sopečné vyvřelině hloubili obytné prostory a podzemní zásobníky vody. Z vytěženého tufu stavěli zdi a chodníky.