Giuseppe Garibaldi podepsal 20. září 1860 ve své pracovně dopis, jímž předal králi Viktoru Emanuelovi II. Savojskému vládu nad sjednocenou zemí spolu s nejúchvatnějším symbolem moci Bourbonů v Itálii. Jen o století dříve nechal Karel Bourbonský vyrýt na základní kámen rezidence: „kéž palác, jeho práh a rod Bourbonů vytrvá, dokud tento kámen nezačne létat.“

To bylo 20. ledna 1752. Stavba, která měla soupeřit s Versailles, byla dokončena o 22 let později, stála přes šest milionů dukátů a podílely se na ní tisíce dělníků. Celý projekt vyjma vodních staveb, které připadly Fraceskovi Cellosinimu, byl svěřen Luigimu Vanvitellimu. Fontány vytesali Paolo Persico a Pietro Solari, Založení parku obstaral Pařížan Marcel Biancour a ztvárnění anglické zahrady pochází z dílny Johna Andrewa Graefera, botanika, jemuž se podařilo vypěstovat první kamélie v Evropě.
Palác je jedinečným skvostem. Luigi Vanvitelli – a později jeho syn Carlo, který projekt po otci převzal, – vytvořil jedinečnou památku, v níž se snoubí baroko a neorenesance, ovšem v souladu s racionalitou osvícenectví. Budova je 35 metrů vysoká, částečně byla postavena z cihel a částečně z travertinu ze San loria; výzdoba byla pro změnu vytesána do mramoru t jižní Itálie a Carrary. V pěti podlažích se nachází 1200 místností, 34 schodišť a téměř 2000 oken. Pokud začneme v nádherném atriu, které navazuje na hlavní schodiště, najdeme uvnitř umělecká díla, jako jsou sochy pocházející z vykopávek z Pompejí a Herculanea, malé dvorní divadlo, kde se hrály dramatické opery Paisiella a Cimarosy, a betlém neboli crèche s více než 1200 postavami ovčáků a zvířat od nejznámějších neapolských mistrů osmnáctého století. Navíc se v oficiálních komnatách nachází nekonečné sbírky obrazů, nábytku a vybavení z konce osmnáctého a počátku devatenáctého století.
Ohromný park se rozkládá na ploše 296 akrů a je tvořen směsí palouků, keřů, zahrad a lesního porostu a dvou promenád přes tři kilometry dlouhých. Dále se zde nachází sestava 12 vodopádů a nádrží, které vedou od Venušiny a Adónisovy fontány k paláci. Za ním je umístěn ohromný vodopád 77 metrů vysoký, kterým protéká voda přiváděná Karolínským akvaduktem. Toto jedinečné stavitelské dílo (také od Vanvitelliho) sbírá vodu z horských pramenů a převádí ji 40 kilometrů daleko. Nejpůsobivější částí akvaduktu je viadukt Ponti della Valle, dlouhý 521 metrů a 55 metrů vysoký, tvořený třemi řadami oblouků.
Karel Bourbonský si však nestihl tento fenomenální komplex užít, protože roku 1759 nastoupil na španělský trůn. Otcovo místo zaujal syn Ferdinand, kterému v té době bylo pouhých osm let. Chlapec se nejprve stal králem Neapole coby Ferdinand IV. a od roku 1816 také králem obojí Sicílie pod jménem Ferdinand I. Osvícený panovník miloval večírky a lov; právě on byl duší a životem Caserty, která se záhy stala střediskem nejslavnějších intelektuálů své doby.
Král inspirován utopickými myšlenkami Gaetana Filangieriho založil Ferdinandopolis, „město radosti“ v blízké vesnici San Leucio. Vybudování manufaktur na výrobu hedvábí a látek mělo zajistit vesnici ekonomickou samostatnost. Pravidla místní komunity se zakládala na rovnocennosti a vzájemné podpoře a vesnice prosperovala až do chvíle, kdy manufaktury zakoupili soukromníci, když majetek Bourbonů zkonfiskovali Savojští.
Z doby vlády Ferdinanda I. se zde zachoval plán města, vypracovaný Collecinim, a Casino Reale di Belvedere. Strop zdobí fresky Fedeleho Fiaschettiho s velkolepými pohledy na zámek a park v Casertě. San Leucio je stále ještě sídlem podniků na výrobu hedvábí, kde se tkají látky nejvyšší kvality.